Pěstování cistů


       Pěstování cistů (Cistus spp.) je podobné jako u jiných středomořských dřevin jako jsou rozmarýny, vavříny, fíkovníky a jiné často pěstované druhy. Stejně jako většina středomořských rostlin ani cisty nepřežívají naši mrazivou zimu a je proto nutné pěstovat je v nádobách a zimovat pod střechou. Jediná výjimka z tohoto pravidla je Cistus laurifolius, který může v nižších polohách na chráněném stanovišti s příslušným zakrytím naši zimu přežít.


Skupina mladých cistů pěstovaná
společně s masožravými rostlinami.
       
       Během vegetační sezóny (přibližně od dubna do října) mohou být cisty pěstovány buď ve venkovním skleníku, pařeništi nebo jen volně venku. Pro dobrý růst a bohaté kvetení je nutné zvolit slunné stanoviště. Dostatek světla má značný vliv množství květů.

       Substrát pro cisty by měl být písčitý, vzdušný a dobře propustný pro vodu. Zatím se mi osvědčila směs písku, perlitu a zahradnické zeminy v poměru (2:1:2). Na množství živin v půdě nejsou cisty náročné a proto může být substrát relativně chudý a ani hnojení není třeba přehánět. Substrát by měl být přibližně neutrální případně s mírně zvýšeným obsahem vápníku, který je možné do substrátu přidat formou trochy drceného vápence. Nádoby pro zasazení cistů by měly být spíš vyšší, než ploché.

       Během doby nejbujnějšího růstu (květen až září) udržujeme substrát středně vlhký. Květináče by měly být umístěny tak, aby z nich mohla přebytečná voda odtéct. Mimo růstovou sezónu by měla být zálivka jen minimální a substrát jen mírně vlhký.

       Optimální doba pro přesazování je začátek jara (březen, duben) nebo potom konec léta (srpen). Při přesazování je třeba postupovat opatrně, protože kořeny cistů jsou velmi jemné a snadno se trhají. Menší poškození kořenového systému jsou schopny rostliny nahradit rychle, ale rozsáhlejší ztrátu kořenů snášejí cisty jen velmi špatně.

       Přes zimu je možné cisty pěstovat v chladnějších prostorách s teplotou od -5°C přibližně do +15°C. Vhodné jsou tedy chladné chodby, okna bez topení, půdy a podobně. Čím je zimní stanoviště světlejší, tím lépe. I zde však platí obecné pravidlo, že čím mají zimované rostliny nižší teplotu, tím méně světla mohou mít.

       Známou vlastností cistů je tendence k vystárnutí. Tj. ztráta vitality a ochoty kvést u letitých keřů. Bohužel řada druhů a kříženců rodu Cistus špatně obráží ze starého dřeva a proto ani zmlazení řezem nepřináší kýžené výsledky. V takových případech je vhodné ze starých rostlin odebrat řízky a zapěstovat mladé jedince.

       Cisty mohou být rozmnožovány buď semeny nebo již zmiňovaným řízkováním. Hybridy které bývají často neplodné mohou být rozmnožovány pouze vegetativně. Technikám rozmnožování je věnována zvláštní stať, podrobnosti viz níže...


Kříženec Cistus ladanifer x populifolius
       
       Ačkoliv se jednotlivé druhy cistů svými ekologickými nároky mírně liší, je možné výše zmíněným způsobem pěstovat všechny společně. Některé druhy však přirozeně produkují malé množství květů nebo díky svému vzrůstu nejsou celkově příliš dekorativní. Proto pokud nemáme sběratelskou touhu pěstovat ten či onen konkrétní druh, je vhodné vybírat si rostliny především z okruhu kompaktních a bohatě kvetoucích druhů nebo kříženců. Takovými druhy jsou např. růžovokvěté Cistus albidus, C. creticus a z bělokvětých Cistus populifolius, C. laurifolius, C. salviifolius nebo C. inflatus. Z těchto druhů byla odvozena i celá řada atraktivních kříženců. Velmi ceněny jsou hybridy jmenovaných cistů s druhem Cistus ladanifer, které vytvářejí četné nápadně velké květy (6 - 9 cm), jsou zpravidla velmi vitální a vykazují mnohem lepší růstové vlastnosti než botanický C. ladanifer.
       
Zpětný kříženec
C. (ladanifer x populifolius) x ladanifer


V prvním roce tvořily moji sbírku pouze tři
rostliny původem z Ibizy a šest ušlechtilých klonů,
které je možné vidět na snímku.
Ty pocházejí od Oliviera Filippiho z Francie.
Celá sbírka se tak vešla na jednu fotomisku.
       

V druhém roce se moje sbírka rozšířila o semenáče
tureckých cistů. Snímek byl pořízen v červnu,
kdy byly čtyři měsíce staré semenáče v
nejbujnějším růstu.
       

Sbírka v říjnu, na konci vegetační sezóny.
Rostliny vykázaly ohromný přírůstek a
jsou připravené k zazimování. V popředí
jsou nápadné bělavé rostliny Cistus parviflorus,
za nimi vysoké C. salviifolius.



Rozmnožování cistů

       Cisty lze rozmnožovat jak generativně (semeny) tak vegetativně (řízkováním). S množením cistů zatím nemám velké zkušenosti, proto níže uvedené instrukce zakládám na literárních zdrojích, konzultacích se zkušenějšími zahraničními pěstiteli a prvotních osobních výsledcích. Předpokládám proto, že tento text budu postupně upřesňovat o další postřehy.

       Cisty můžeme rozmnožovat výsevem. V přírodě jejich semena leží dlouhodobě v zemi aniž by vyklíčila a vzejdou teprve poté co se přes ně přežene požár. Takové rostliny jsou označována jako pyrofyty a rod Cistus je právě příkladem takové strategie. Výsev cistů proto může být nevšední alchymistickou akcí. Pokud chceme semena nabudit ke klíčení přirozeně, lze je smíchat s hrstkou písku a na povrchu této směsi spálit kus rostlinného materiálu (sláma, seno, suché borové jehličí). Bohužel se však správná intenzita požáru špatně odhaduje a mě se zatím tato cesta neosvědčila.

       Spolehlivých výsledků jsem však dosáhls použitím skarifikace, tedy obroušením semen. Tento způsob je vliteratuře hojně zmiňován jako náhrada probuzení ohněm. Zdá se totiž, že hlavní účinek ohně na semena spočívá v tom, že při vysoké teplotě popraská tvrdé osemení, což je pro semeno signál, že má vyklíčit. Semena je proto nejlepší vysypat na nějakou tvrdou podložku a smirkovým papírem je obrousíme. Opracovaná semena vysejeme do písčitého substrátu a jen lehce zaprášíme pískem nebo substrátem.

       Pro zachování konkrétních rostlin (klonů) je vhodné použít řízkování. Řízkování je u rodu Cistus hojně doporučováno, má však svá úskalí. Prvně ne všechny druhy ochotně zakořeňují, takže úspěšnost může být u různých druhů dosti nevyrovnaná. Druhým úskalím je skutečnost, že pěstování cistů je u nás jen minimálně rozšířené a proto publikované postupy obsahují údaje, které nevycházejí z našeho podnebí a obsahují tak agrotechnické lhůty, které jsou v našich podmínkách buď zcela nepoužitelné, nebo přinejmenším málo vhodné. Na době odběru a založení řízků totiž úspěch dost výrazně záleží. Podle rad jiných pěstitelů je optimální dobou pro řízkování únor (což mé prvotní zkušenosti potvrzují). Teoreticky by byl vhodnější podzim, kdy jsou letorosty ještě plné asimilátů z vegetační sezóny, avšak řízky potřebují pro své kořenění již relativně dlouhý den a tak je lepší počkat na dobu, kdy se již dny znatelně a rychle prodlužují. Matečné rostliny by měly být zimovány na chladném a světlém místě, aby řízky nebyly oslabeny nevhodným zimováním. Pro řízkování odebíráme dobře narostlé, vyzrálé a dosud neprobuzené letorosty.

       Řízky by měly být dlouhé přibližně 10cm, zbavíme je spodních listů a řez provedený ostrým nožem ošetříme práškovým stimulátorem. Řízky dobře koření ve směsi rašeliny a písku přibližně v poměru 2:1. Založené řízky udržujeme z počátku zastíněné, později je třeba dopřát jim co nejvíce rozptýleného světla. Dostatek světla je pro kořenění klíčový, je pouze potřeba nalézt kompromis mezi dostatečným osvitem a usušením nebo upečením řízků. Rosení a zvýšená vzdušná vlhkost je samozřejmostí. Po jednom až dvou měsících by měly řízky začít růst a projevovat tak známky úspěšného zakořenění.

       Na konci léta je možné nově získané rostliny nasázet zvlášť do nádob a dále je zapěstovat.




O úroveň výš...         Na hlavní stránku...

Back to general level...         Main page...